Zamyšlení nad Gn 9,21–22
„A napil se vína, opil se a odhalil se uprostřed svého stanu. A Chám, otec Kanaána, uviděl nahotu svého otce a řekl to svým dvěma bratřím venku.“
(Genesis 9,21–22)
Noe, muž, kterého Písmo nazývá spravedlivým, se v tomto textu ocitá ve stavu, který se zdá být jeho pádem. Opil se a odhalil. Jeho syn Chám to spatřil a šel to oznámit ven – zatímco jeho bratři přistoupili s pokrytím a úctou. Na první pohled jde o prostý příběh o lidské slabosti a o studu. Ale pod povrchem se skrývá mystérium, které je mnohem hlubší. Možná totiž nejde o opilost těla, ale o extázi ducha.
🍷 Víno jako brána k tajemství
V hebrejské tradici je víno symbolem skrytého poznání – sod. Talmud říká: „Když víno vstoupí, tajemství vyjde najevo.“ Noe pije víno po záchraně z potopy. Po soudu, po očištění, po obnově světa. Co když toto víno není pouhou náhodou? Co když je to víno božské přítomnosti, které přetéká z kalichu nového stvoření? A co když Noe neupadl, ale vystoupal příliš vysoko – až tam, kde se tělo už nemá čím chránit, kde je člověk nahý před Bohem?
Text říká, že se odhalil uprostřed svého stanu – b’toch ohalo.
Slovo ohel – „stan“ – není jen místem obytným. V Písmu je to místo Božího přebývání. Stan setkávání. Místo, kde Mojžíš slyšel Boží hlas.
Noe tedy není nahý na veřejnosti. Je odhalený v chrámu své duše.
Je tam, kde není prostor pro masky – ve vnitřním svatostánku, kde přebývá Elohim.
A právě zde se ukazuje i hlubší jazyková symbolika:
Slova ohel (stan) a Elohim (Bůh) nejsou si podobná jen zvukově – sdílejí duchovní rezonanci. Obě slova obsahují písmena alef, he a lamed, která se v mystickém výkladu vztahují k Boží přítomnosti, učení a dechu života. Ohel je tedy víc než jen přístřeší – je to místo, kde přebývá Elohim. A právě tam se Noe odhalil.
👁 Chámův pohled zvenčí
A právě tam ho zvenčí spatřil Chám.
Hebrejský text říká, že šel a oznámil to bratřím „venku“ (בַּחֽוּץ – bachuc).
– Bachuc = vně, mimo, vnějšek.
Tím se odhaluje pravý problém:
Chám nebyl přítomen v mystickém ohelu, ale zůstal venku.
Viděl nahotu – ne jako svatost, ale jako hanbu.
Tam, kde svatý spatří Boha, nečistý spatří skandál.
Chám neviděl extázi, ale nahotu. Neviděl Elohim, ale jen tělo.
Pohlížel zvenčí na to, co mělo být prožito zevnitř.
🙏 Dva pohledy na svatost
Zatímco Chám vidí nahotu, jeho bratři Šém a Jafet vidí něco, co je třeba zahalit. Přistupují pozpátku.
Ne proto, že by se báli těla, ale protože vědí, že jsou v přítomnosti něčeho svatého, co nesmí být přejato pohledem profánního.
Přistupují s pokorou, aby zakryli to, co pro Chámovy oči bylo jen tělem – ale pro ně bylo místem, kde přebývá Elohim.
🌌 Dnešní Chám a dnešní Noe
Tento starý příběh se odehrává znovu a znovu.
Někteří lidé prožívají extázi, ponoření, mystický zážeh – a jiní je pozorují zvenčí. A často je nechápou. Znevažují. Vysvětlují jejich zkušenost jazykem těla, psychologie, posměchu nebo dokonce diagnóz.
Ale kdo může posoudit svatost, když sám nestál uvnitř stanu?
Každý člověk má svůj stan, své ohel, v němž přebývá s Bohem. A někdy může být ten stan rozechvěn, rozkryt, naplněn vínem poznání – a pak se duše ukáže nahá. Tehdy se ukáže, kdo je Chám a kdo Šém.
🔚 Závěr k srdci
Když někdo upadne do extáze, nebuď Chám.
Neříkej: „Je opilý.“
Možná je zcela střízlivý – jen se právě dívá do tváře Boha.
Když spatříš něčí nahotu – duševní, tělesnou, duchovní –
neptej se: „Jak se to stalo?“
Ale raději se ptej: „Jak mohu pokrýt jeho zranitelnost, aby přítomnost Boží zůstala v jeho stanu?“
Protože kde je ohel, tam může být Elohim.
Ale kdo vstupuje bez bázně – už Ho neuvidí.
