„Každý, kdo slyšel od Otce a vyučil se, přichází ke mně.“ (Jan 6,45)

Jsou lidé, kteří když slyší o Ježíši, jejich srdce se zachvěje. Něco v nich se okamžitě probudí. Jako by ho znali. Ne z knih, ne z katechismu, ale zevnitř. Je to, jako by slyšeli známý hlas. Jako když se v dálce ozve jméno, které bylo kdysi jejich domovem.

Tento verš říká, že k Ježíši přicházejí ti, kdo slyšeli od Otce a naučili se od něj. Ale kdy? Kde? Je to snad minulost tohoto života? Nebo něco ještě hlubšího – paměť duše, tajemství nitra, které si s sebou nese tiché poznání, které předchází všem slovům?

Možná jsme Boha slyšeli dříve, než jsme se naučili mluvit. Možná v tichých chvílích dětství. Možná v ranách, které nás utvářely. Možná jsme ho slyšeli v hladovění po spravedlnosti, v slzách nad utrpením, v úžasu nad krásou. A nebo ještě dřív. Je-li věčnost skutečná, není přece absurdní, že jsme byli známi ještě dřív, než jsme se narodili.

A teď ta zvláštní pravda: Neplatí, že když někdo pozná Ježíše, začne tím slyšet Otce. Je to naopak. Poznat Ježíše není začátek, ale důsledek. Ježíše poznávají jen ti, kdo už slyšeli Boha – kdo ve svém srdci nosili jeho hlas, touhu, učení, paměť. Těm Ježíš není cizí. Když ho spatří, slyší nebo čtou jeho slova, poznají ho. Ne jako novotu, ale jako toho, koho už znali ve tmě.

Je to tiché rozeznání. Hluboká ozvěna.
Ti, kdo slyšeli Otce, nemohou Ježíše nepoznat.
A ti, kdo Otce nikdy neslyšeli, mohou o Ježíši vědět vše – ale nepřijdou k němu.

Ježíš není učitelem všech. Je učitelem těch, kdo už byli učením formováni – Bohem samým. Přicházejí k němu ti, kdo už ho v sobě znali.

A jiní? Jsou hluší. Možná slyšeli tytéž slova, ale v nich nic neznělo. Jako by jim v nitru chyběla ozvěna. Jako by jejich nitro nikdy nebylo dotčeno Otcovým hlasem. Ale kdo ví? Třeba jen nedošli ještě k tomu okamžiku ticha, kdy by ho mohli zaslechnout.