„Když byl pak vzkříšen z mrtvých, vzpomněli si jeho učedníci, že jim to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.“ (Jan 2,22)
Tento verš je nenápadný, ale jako trhlina v oponě zjevuje něco otřásajícího: učedníci nevěřili Písmu – až do vzkříšení.
A přece znali Toru od dětství. Modlili se žalmy. Naslouchali v synagoze. Věděli, co je napsáno. Ale než Kristus vstal z mrtvých, nevěřili. Protože víra není souhlas s textem. Víra je záblesk pravdy, která tě pronikne až ve světle Vzkříšeného.
Kolik lidí dnes „věří“ v Bibli – a přitom vůbec neuvěřili. Znají verše, ale nepoznali jejich dech. Citují Zákon, ale nezakusili milost. Jsou zbožní, ale nedotčeni.
Skutečná víra v Písmo nezačíná čtením, ale setkáním. Až když se člověk setká s živým Kristem – nikoli s ideologií, nikoli s náboženským systémem, ale s Osobou, která prošla smrtí a stojí – živá – přede mnou – tehdy se najednou všechna ta slova rozjasní. Až tehdy pochopíš, co říkala Tóra, co říkali proroci, co říká každý řádek Zákona.
⚡ Kristus není jen naplněním Písma. On je světlem, které zpětně rozsvítí každé jeho slovo.
Proto nelze oddělit víru v Bibli od víry ve Vzkříšeného. Bez Krista je i Písmo mrtvé. A s Kristem se každý verš stává živým tělem – stává se Slovem, které tě volá jménem.
Pane, dej, ať nečtu tvé slovo jen očima těla. Dej mi oči vzkříšení.
Ať Tě v každém verši poznám jako živého, milujícího a přítomného.
Ať uvěřím – ne textu, ale Tobě, který jsi tímto Slovem mluvil.
