Někdy se v křesťanském slovníku zabydlí slova, která – ač zní zbožně – nevystihují plnost skutečnosti. Jedním z nich je „adopce“. Ano, Písmo mluví o přijetí za syny. Ale zůstane-li tento obraz čistě právním vztahem mezi Bohem a člověkem, míjíme se s jádrem evangelia. Křesťan není jen dítě přijaté do rodiny – je dítětem skutečně zplozeným Bohem. V Ježíši Kristu jsme vstoupili do věčnosti, a to znamená jediné: nebyl okamžik, kdy jsme nebyli Jeho.
Nezrodili jsme se z vůle člověka
Janovo evangelium nás hned v první kapitole zasahuje jako blesk:
„Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi… kteří se nenarodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,12–13)
Tady se nezmiňuje žádná „adopce“. Nejde o právní úkon. Jde o zplození, o duchovní početí, které nás usazuje do lůna samotného Boha. Tato pasáž není výjimkou:
„Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, z Boha se zrodil.“ (1 Jan 5,1)
„Kdo se z Boha zrodil, nečiní hřích… jeho semeno zůstává v něm.“ (1 Jan 3,9)
Slovo „zrodit“ (řecky gennaō) se v Novém zákoně běžně používá pro fyzické narození. Apoštol Jan nemluví obrazně. Mluví o vnitřním původu, o realitě, která nás v Kristu přetváří natolik, že se rodíme z Boží přirozenosti.
Duch dává svědectví našemu duchu
Pavel říká:
„Nepřijali jste ducha otroctví… nýbrž ducha synovství, v němž voláme: ‚Abba, Otče!‘ Duch sám vydává svědectví našemu duchu, že jsme děti Boží.“ (Řím 8,15–16)
Slovo „synovství“ (řecky huiothesia) zde nepopisuje formální zařazení. Klíčem je svědectví samotného Ducha. Kdyby šlo o právní úkon, stačil by dekret. Ale Duch Boží nás uvádí do reality, v níž se poznáváme jako jeho vlastní. Ne vnější přijetí – vnitřní příbuznost.
A pokračuje:
„A jestliže jsme děti, jsme i dědicové: dědicové Boží a spoludědicové Kristovi.“ (Řím 8,17)
Dědictví se neváže k adopci. Dědictví proudí z identity. A ta naše byla přetvořena skrze Krista.
Otcové víry: Ne jen přijati, ale proměněni
Raní církevní otcové to věděli. Neučili, že jsme Bohu přistěhovanými dětmi. Učili, že jsme zrozeni zevnitř:
Jan Zlatoústý: „Zápis do řad Božích synů… není prázdná vnější adopce, ale hluboká a zázračná vnitřní proměna člověka.“
Irenaeus z Lyonu: „Slovo Boží se stalo tělem, aby nás tím samým zplozením učinilo syny Božími.“
Athanasius Alexandrijský: „Bůh se stal člověkem, abychom se mohli stát bohy.“
To není přehánění – to je teologie vtělení. Kristus nás proměňuje zevnitř.
Synové od věčnosti
V Kristu jsme vstoupili do něčeho víc než do spásného plánu. Vstoupili jsme do věčnosti.
„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly – hle, vše je nové!“ (2 Kor 5,17)
Věčnost nezná počátek ani konec. To, co se zrodilo z Boha, není vázáno na náš čas. V Eucharistii nepřijímáme jen dar, ale věčného Krista, skrze něhož se naše bytost ukotvuje v Božím „JÁ JSEM“ (Ex 3,14).
Jsme synové nejen proto, že jsme byli přijati, ale protože jsme vždy byli chtěni, a proto v Kristu znovuzrozeni do reality, která nezná začátek.
Co to znamená pro náš život?
Nejsi adoptivní křesťan – jsi zplozený. To mění všechno. Není to o tvém výkonu, ale o tvé podstatě.
Modlitba „Abba“ není fráze. Je to volání dítěte, které přirozeně zná svého Otce, protože z něj vyšlo.
Etika není morálka, ale identita. Nejsme synové, protože jednáme správně. Jednáme správně, protože jsme synové.
Závěr
Když Bůh tvořil svět, už věděl tvé jméno. Když Kristus zemřel, myslel na tebe. A když jsi přijal jeho jméno, nezačal jsi být jeho synem – jen jsi vstoupil do pravdy, která tě vždy čekala.
Nejsme jen adoptovaní. Jsme zrozeni z Boha, Duchem zplozeni, Kristem obnovení a od věčnosti chtění.
