Zůstat v proudu: Kabalistické a janovské tajemství vzájemného přebývání

„Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás…“ (Jan 15,4)
Těmito slovy začíná jeden z nejintimnějších a nejhlubších Ježíšových výroků, jaký známe. Mluví k učedníkům o spojení, které není vnější, ale vnitřní. O spojení, které dává život – podobně jako vinný kmen dává mízu svým ratolestem. Ale co vlastně znamená „zůstávat“? A co znamená, že to spojení není jednostranné?

Nápadně podobné tajemství rozvíjí i židovská mystika, zejména kabala. Tam najdeme obraz proudění mezi světy – „probuzení zdola“ a „probuzení shora“ (‘itaruta de-le-tata a ‘itaruta de-le-eila), jak to nazývá Zohar. Horní svět – Bůh sám – je přitahován k dolnímu světu, ke stvoření. Ale tento příliv, proud života a požehnání, se může rozlít jen tehdy, když je dolní svět připraven. Když se otevře, vzepne, zatouží. Když se „probudí“.

Tak vzniká vzájemný vztah – mystické spojení, které je oboustranné. Bůh touží po spojení stejně jako člověk. A člověk se stává nádobou, skrze niž proudí život. Nejde o pasivní čekání, ale o živé přebývání – stejně jako ratolest čerpá z kmene, ale zároveň nese plody. Podmínkou je otevřenost, víra, touha – ale i konkrétní skutky, které tvoří nádobu pro tento proud.

Mystický proud a duchovní plodnost

Zohar říká, že horní svět se chce spojit s dolním, protože v něm rozpoznává sám sebe. Bůh se dívá do srdce člověka a hledá v něm svůj obraz. Když ho najde, proudí do něj – a člověk v odpovědi proudí zpět. Tak vzniká pohyb mezi nebesy a zemí. Kabala tomu říká „magický raport“ mezi Bohem a tvorstvem.

V křesťanském jazyce mluvíme o lásce. O lásce, která je „plodná“ – nikoli jen v biologickém smyslu, ale v tom duchovním. U Jana se to nazývá „nést ovoce“. Nejde jen o cit, ale o konkrétní podobu života: o skutky, které z této lásky rostou. O milosrdenství, věrnost, pokoj, laskavost. A stejně jako v kabale se i zde spojuje obraz mužského a ženského: vinný kmen a ratolest, Božské Slovo a lidská odpověď.

Ratolest, která zůstává

„Beze mne nemůžete činit nic,“ říká Ježíš. Ne jako výhrůžku, ale jako pravdu. Pokud nejsme napojeni na proud, uvadáme. Pokud se oddělíme, uschneme. V kabale se říká, že pokud není připravená nádoba, proud nemá kam téci. V obou případech jde o totéž: o spojení, které dává život – a o jeho přerušení, které přináší zmar.

Ale naopak: tam, kde ratolest zůstává, tam proudí míza. Tam, kde se člověk probouzí vstříc Bohu, tam proudí požehnání. A nejde jen o osobní spásu. V kabale je člověk spolupracovníkem stvoření. Caddík, spravedlivý, je kanálem, jímž proudí světlo. I v Janově evangeliu je učedník tím, kdo „nese ovoce“ – a tím oslavuje Otce.

Most mezi světy: Kristus a Šechina

Kabala zobrazuje tento proud jako spojení mezi caddíkem a Šechinou – mužským a ženským principem v Bohu. V křesťanské teologii je tím mostem samotný Kristus – Logos, který přebývá v člověku a zároveň přivádí člověka k Otci. Ne náhodou Jan používá jazyk „zůstávání“ – menō v řečtině – který odpovídá hebrejskému dāvaq, „přilnout“, známému z knihy Deuteronomium i z mystické kabaly.

Obě tradice, ač jinými obrazy, mluví o témž: o spojení, které není vnější, ale vnitřní. O vztahu, který je oboustranný. O lásce, která proudí shůry – ale jen tam, kde se jí někdo otevře.

Jak tedy zůstávat?

Nejde o vznešené ideje, ale o každodenní rozhodnutí. O touhu, která se mění v tichou modlitbu. O skutky, které se stávají kanály požehnání. O každodenní věrnost, která proměňuje běžný život v místo Božího přebývání.

Zkuste někdy usednout v tichu. Nadechněte se: „Přijímám Tvůj dech.“ Vydechněte: „Odevzdávám svou lásku.“ Představte si Krista jako vinný kmen, do nějž jste napojeni. Nebo si vizualizujte Boží světlo, které proudí z nebes do srdce a zpět.

A pak, až vstanete, vyberte si jeden konkrétní čin – drobný, ale vědomý – kterým vyjádříte, že zůstáváte. Že nejste odděleni. Že proud teče. Že ratolest žije.

Zůstávejme tedy – a ponese to ovoce.

„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.“
(Jan 15,7–8)