Když světy žárlily

Na počátku nebyl jeden svět, ale mnoho. Svatý, budiž požehnán, tvořil a ničil, tvořil a ničil – jako umělec, který maluje obrazy, ale žádný se mu nezdá hodný světla, jež chce sdílet. Ty světy byly krásné, silné… ale každý z nich si přál být jediným. Žárlily na sebe. Chtěly vládnout, zářit samy.

Kabala vypráví, že byly jako stromy zasazené těsně vedle sebe – tak těsně, že mezi nimi nebylo místa ani na vlas. Každý z nich chtěl vytáhnout z hlíny veškerou vláhu jen pro sebe. A tak nakonec všechny uschly. Všechno světlo, které dostaly, se obrátilo v temnotu. Ne proto, že by nebyly krásné. Ale protože nedokázaly spolu žít.

„Dědictví, na počátku spěšně nabyté, na svém konci není požehnáno.“ (Přísloví 20,21)
To, co vzniká z chamtivosti, spěchu nebo pýchy, nemůže nést požehnání. Vesmír se to učil – stejně jako člověk.

Bůh odňal těmto světům své světlo a zůstala po nich temnota. Ale právě z této temnoty, z hlubin onoho „ne“ vyrůstá nový strom. Ten, který se nesnaží převládnout, ale dát stín. Ten, který se nesnaží vysát vláhu, ale ji sdílet. Strom, jehož kořeny jdou hluboko – do pokory.

Tato stará židovská vize stvoření je víc než mýtem. Je zrcadlem duše. Kolikrát i my chceme být tím jediným stromem – milovaným, uznávaným, napojeným. A přitom se dusíme těsně vedle těch, kteří touží po tomtéž. Požehnání však přichází až tehdy, když dovolíme, aby vedle nás rostli i druzí.

A tak někdy Bůh ničí světy – ne z hněvu, ale z lásky. Aby se mohlo narodit něco, co neunese jen světlo, ale i druhé světlo vedle sebe.