Já jsem příčinou stvoření: Mystické zření Mistra Eckharta

„Kdybych nebyl já, nebyl by ani Bůh Bohem.“
Tato slova nejsou výkřikem pýchy, ale šeptem hluboké kontemplace. Jsou jazykem mystiky, která kráčí dál než dogma a překračuje hranice běžného náboženského chápání. Mistr Eckhart, dominikánský teolog a mystik 13. století, zde nehovoří o člověku, jakého známe z běžného pohledu – o jedinci spoutaném tělem, jménem a časem. Hovoří o já, které je dřívější než jakékoli slovo, dřívější než svět, dřívější než Bůh, je-li Bůh chápán jako Stvořitel.

Tento článek není pokusem Eckharta vysvětlit. Je pokusem naslouchat.

Nezrozený člověk

V hloubi bytí je člověk nezrozený. Ne v tom, co se týká těla nebo paměti, ale v tom, co přesahuje začátek a konec. Člověk v této hloubce není produktem času, ale je věčným „nyní“, beze jména, bez forem, bez historie. V tomto bytí není rozdíl mezi člověkem a Bohem – zde se nelze na Boha dívat jako na „jiného“, protože rozdílnost ještě nevznikla.

> „Moje nejsoucí bytí je nad Bohem, chápeme-li Boha jako Stvořitele.“



Eckhart mluví o rovině bytí, kde ještě není „Bůh“ jako osoba, jako stvořitel světa. Je zde pouze Božství (Gottheit), z něhož všechno proudí. A v tomto Božství, říká Eckhart, je duše spojena s Bohem tak těsně, že je s ním jedno.

Já jako počátek všeho

V jedné ze svých nejodvážnějších vět říká:

> „S mým zrozením se zrodilo i veškerenstvo… kdybych nebyl já, nebyl by ani Bůh Bohem.“

Tato věta se musí číst nikoli myslí, ale duší. Mistr tím nemíní ego, které si uzurpuje místo Boha. Míní tím duchovní střed člověka – to, co je „nezrozené“, věčné a skryté v Bohu. V tomto středu se rodí jak svět, tak poznání Boha. Člověk je spolustvořitelem v tom smyslu, že svět i Bůh jako „Ty“ existují jen ve vztahu k vědomí. Pokud není žádné vědomí, pak není ani žádné „Ty“ – není vztah, není ani jméno.

Bůh není Bohem sám o sobě. Bohem se stává v setkání.

Smrt a zánik času

To, co jsme v čase – tělo, osobnost, vzpomínky – to všechno jednou zemře. Eckhart to říká zcela přímo:

> „To, čím jsem v časnosti, to ve mně zemře a vejde v nicotu.“

Ale smrt je pouze odhození pláště. Skutečné já, to nezrozené, nemůže zemřít. Ne proto, že by bylo nesmrtelné ve smyslu přenosu duše, ale protože je věčné. Věčnost není nekonečné trvání – je to bezčasovost. Je to teď, které nikdy nezačalo.

Proto smrt není tragédií. Je návratem do beztvarého středu, kde se duše a Bůh již nerozlišují.


Vyrážení místo vylévání

Závěr této mystické nauky je naprosto paradoxní, a přesto se dotýká nejvyšší pravdy:

> „Vyrážení je vznešenější než vylévání.“

Když Bůh „vylévá“ milost, je to ještě pohyb, ještě rozdíl mezi Bohem a duší. Ale „vyrážení“ (Durchbruch) je průlom – je to okamžik, kdy všechno se zhroutí a zůstane jen Jedno. Žádný Bůh, žádné já. Jen je. Je to konečný návrat, nikoli k Bohu jako osobě, ale k Božství beze jména.

A přece…

A přece zde zůstává tichý paradox. Tichá věta, kterou Mistr Eckhart říká v závěru:

> „Toto však vědět nemusíte.“

Jako by se smál sám sobě. Vědění nestačí. Slova jsou jen prst ukazující k prázdnotě. Ticho je hlubší než teologie, a mlčení duše je silnější než slovo „Bůh“.

Závěr: Svět se hroutí mou smrtí

Na konci této mystické cesty stojí věta, kterou lze snadno nepochopit:

„Mou smrtí se svět hroutí.“

Ne proto, že by svět byl mně podřízen, ale protože svět je stvořen skrze mé vědomí. Skrze mne jako duši, skrze mé „ano“, které Bůh ve mně čeká, aby mohl být Bohem.

Až toto „ano“ zmlkne, až duše odejde do ticha, svět se rozplyne, neboť bez pohledu vědomí, bez zrcadlení Boha, není ani čas, ani prostor, ani stvoření.

Jen ticho.

Jen jest.