Často vnímáme zákaz modloslužebnictví jednoduše, téměř primitivně – jako zákaz tvoření fyzických obrazů nebo soch, které by zpodobňovaly Boha. Jenže pravá podstata tohoto přikázání z Tóry jde mnohem hlouběji a je ostřejší: modloslužebnictví totiž začíná v našem srdci a mysli, nikoliv jen ve vnějším světě.
Každý atribut, který přisuzujeme Bohu, je nutně poznamenán naší lidskou zkušeností. Když o Bohu mluvíme jako o otci, přemýšlíme o něm v kategoriích otcovství, které známe – byť by to bylo to nejlepší otcovství, jaké si dovedeme představit. Když mluvíme o Boží spravedlnosti nebo milosti, opět používáme termíny, které vycházejí z našeho omezeného lidského světa. Tím vším můžeme nechtěně vytvářet modly – modly našich vlastních představ a zkušeností, které mohou zastínit skutečného Boha, jenž je zcela transcendentní a nedosažitelný našimi pojmy.
Právě zde se však objevuje zásadní obrat v dějinách zjevení: vtělení Boha v Ježíši z Nazaretu. V Kristu se Bůh sám stává viditelným a hmatatelným, přijímá lidskou podobu a stává se člověkem. Od tohoto okamžiku už není každá lidská představa nutně modlou, ale může být cestou k autentickému vztahu s Bohem. Kristus se stal skutečným obrazem Božím, jak říká apoštol Pavel: „On je obraz Boha neviditelného“ (Kol 1,15).
Proto máme právo zobrazit Krista na ikonách – protože to není obraz naší lidské představy, ale zobrazení skutečnosti, kterou sám Bůh dovolil a uskutečnil. Ikona Krista není modlou, nýbrž připomínkou vtělení, bránou k Bohu, který sestoupil k nám, aby překlenul nepřekonatelnou propast mezi našimi představami a svou skutečnou podstatou.
Takto chápané modloslužebnictví nás vede k hluboké pokory: připomíná nám, že každá naše představa o Bohu je jen stínem skutečné Boží velikosti. A zároveň nás vtělení vede k důvěře, že Bůh sám překonal tuto propast a zjevil se nám způsobem, který můžeme uchopit – ve tváři Ježíše Krista.
V tomto smyslu můžeme připomenout i myšlenky Martina Bubera, který varoval před tím, aby se vztah s Bohem stal pouze vztahem k objektu, k něčemu, co si člověk pojmenuje a přivlastní. Pro Bubera je pravý náboženský vztah živým vztahem „Já–Ty“, nikoliv vztah k nějakému „To“, k objektivizované představě Boha. Bůh není předmětem našeho poznání, ale je tím, s kým vstupujeme do živého a nepředvídatelného dialogu – a právě takový vztah se stal možným ve vtěleném Kristu.
