Ne Kristus sestupuje do mé temnoty — já sám sestupuji do své temnoty, abych jej nalezl. Je to on, kdo mě předešel, kdo tam už je. Čeká na mne v nejhlubším bodě mého vlastního srdce — v tom, co jsem zavrhl, potlačil, nechtěl vidět. Čeká jako světlo, které jsem kdysi zhasl. Neopustil mne, jen přestal být slyšen.
Sestupuji jako Orfeus, který svou lásku neztratil smrtí. Vcházím do podsvětí vlastní duše, nesen písní – modlitbou, tichem, touhou. Každý verš, každé nadechnutí je jako struna lyry, která rozvibrovává kamenné stěny vnitřního vězení. A v té hloubce, kde není žádné slovo, v bodě, kde přestávám být tím, kým si myslím, že jsem – tam ho najdu. Ne jako stín, ale jako Přítomnost.
Kristus není na výšinách, které jsem nikdy nedosáhl. Je skrytý v mém nejvlastnějším „pekle“, v místě, které jsem odmítl. A přesto tam on je, laskavý, tichý, trpělivý.
Ne já jeho, ale on mne vyvádí vzhůru. A přesto se má píseň modlitby stává mostem. Jsem veden, ne tažen. Ale běda mi, otočím-li se. Běda, když se podívám zpět – kdykoliv chci vidět víc, než je dovoleno; kdykoliv přeruším proud odevzdání a začnu pochybovat. Jako Orfeus, který se otočil. Jako Lotova žena, která se podívala zpět a strnula v soli. Hledění zpět je nedůvěra.
Cesta k Bohu není vzestupem hrdiny, ale sestupem milovaného. Sestupem do noci, kde poznávám, že temnota nemá poslední slovo. Tam, kde se bojím, že jsem ztracen, se rodí setkání.
Kristus nečeká na výsluní našich ctností. Je ve stínu, který jsme chtěli skrýt. A kdo se nebojí sestoupit, ten bude vyveden. Sám nevyvádím. Jen jdu jeho krokem, v jeho rytmu.
Modlitba je jako Orfeova píseň — ne proto, že by změnila Boha, ale proto, že mění podsvětí. A když nesu Krista ve svém srdci vzhůru, mohu jediné: jít dál, neotáčet se, dokud nedojdu do světla.
