Zbožštění, vůle a ticho modlitby: Hledání vnitřní jednoty

V duchovních tradicích, které se vynořují z křesťanských kořenů, se stále častěji setkáváme s otázkou: co znamená naplnit svou vůli? A co když vůle není svévolí, ale hluboce zakotveným povoláním, jež přesahuje ego?

Lidská vůle bývá dnes často vnímána jako absolutní svoboda. Ale skutečná vůle – ta, která je v souladu s Božím záměrem – nemůže být bez odpovědnosti. Duchovní cesta nás vede k tomu, abychom rozlišovali mezi chtíčem a povoláním, mezi touhou okamžiku a hlubokým hlasem bytosti. Vždyť co když z naší „svobody“ vzejde život – dítě počaté v pomíjivém vztahu, které pak nebude chtěné a nebude milováno? Kde v takové chvíli končí naše vůle a začíná utrpení jiného člověka?

Zaslechnout pravou vůli není snadné. K tomu je třeba očistit své nitro. Když se člověk skutečně dotkne Božského, proměňuje se. V mystickém sjednocení se vytrácí prostor pro banální žádosti – tělesné touhy ztrácejí svou moc, protože jejich význam se rozplyne ve světle hlubšího spojení. V takových chvílích není vůle žádoucím aktem ega, ale čistým bytím. Neříkáme už „já chci“, ale stáváme se tím, co je. Už nežijeme vedle Boha ani proti Němu, ale z Něho.

Tento stav se někdy popisuje jako zbožštění. Nikoli ovládnutí světa, ale otevření se jeho záři. Ne jako povýšení, ale jako průhlednost – Boží světlo proudí skrze člověka bez odporu. Staré křesťanské proudy o tom mluvily beze strachu: Mistr Eckhart, Jan od Kříže, Pravoslaví se svou theosis – všichni znali zkušenost, kdy Bůh přestává být objektem uctívání a stává se žitým bytím.

A podobně je tomu i s modlitbou. V nejhlubší podobě už modlitba není prosbou – je spočinutím. Nežádám, abych změnil svět, ale toužím po jediné změně: abych se sjednotil. Touha se promění v ticho. Bůh a já nejsme dva, ale jedno zakoušené tajemství.

Na této cestě mě oslovují i osobnosti, se kterými třeba ne vždy souhlasím. Ale právě v tom spočívá síla opravdového hledání: naslouchat i těm, jejichž jazyk je jiný, jejichž zápasy byly formovány jinou dobou. Každý je synem okolností – a možná i ti, kdo provokovali, hledali jen jinými slovy totéž: pravdu, jednotu, milost.

A tak se dnes stále znovu vracím k tiché otázce, která přetrvá: Kdo jsem, když ustane chtění? Kdo jsem, když už neprosím? Kdo jsem, když jsem?