Stáří je zvláštní období života – čas, kdy člověk postupně opouští svět síly a vlivu a vstupuje do fáze, kde jeho hodnota často přestává být společností uznávána. Mladí mají ve zvyku žít s pocitem, že jsou nezranitelní, potřební, nenahraditelní. Ale každý člověk jednoho dne narazí na hranice vlastních sil a uvědomí si, že svět, který ho obdivoval a potřeboval, se od něj pomalu odvrací.
V Žalmu 71 zní tato zkušenost silně a naléhavě: „Neodvrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, když síly slábnou.“ Žalmista velmi přesně pojmenovává bolest, kterou přináší lidská neúcta vůči stáří. Tato slova jsou prosbou, aby ho Bůh neopustil tehdy, když to lidé udělají.
Je to paradox: právě tehdy, když nejvíce potřebujeme oporu, stáváme se pro okolí přítěží. Možná je to zkouška nejen našeho charakteru, ale také charakteru celé společnosti. Jak se totiž stavíme k lidem starým a slabým, takoví jsme ve skutečnosti my sami.
Uctivé zacházení se staršími není jen otázka slušnosti, ale také hlubokého duchovního uvědomění si vlastní budoucnosti. Když se díváme na starší lidi, díváme se vlastně na sebe za několik let. Tato skutečnost by nás měla vést k pokoře, empatii a větší lidskosti.
Žalm 71 tedy není jen modlitbou starého člověka, ale také výzvou pro nás všechny. Připomíná nám, že Boží láska a úcta k člověku nikdy neslábnou, ani když nás opouští síla a vážnost ve světě. Je důležité pochopit, že skutečná hodnota člověka se nevytrácí se stářím. Naopak – stáří ji může odhalit v její nejčistší podobě, pokud ji budeme schopni rozpoznat.
Nezapomínejme, že jednou budeme stát na druhém břehu této řeky času. A tehdy budeme doufat, že někdo, podobně jako žalmista, bude prosit nejen za sebe, ale i za nás.
