Mistr Eckhart napsal:
“Otiskneme-li do pergamenu nebo do zeleného či červeného vosku pečeť, vytlačí se v něm obraz té pečeti. Když se však pečeť vtiskne do vosku, takže nezůstane žádný vosk, který by nebyl zahrnut do pečeti, pak ta pečeť a pečetítko jsou jedno a není mezi nimi žádný rozdíl. Právě tak se duše cele sjednotí s Bohem v oné podobnosti a v obraze, dotkne-li se Ho duše svým pravým poznáním.”
Tady nejde o žádnou vzdálenou představu. Tady jde o skutečné splynutí.
Když duše nalezne pravé poznání – ne vědomosti, ne pojmy, ale opravdový dotek Boha – stává se jedno s Ním.
Není tam nic, co by zůstalo „její“ a nic, co by bylo „jeho“. Vše je společné. Vše je Boží.
A v tom okamžiku duše překročí hranice času.
Už není předtím ani potom. Už není narození ani smrt.
Je jenom teď – věčné, nesmrtelné, nepohnuté.
Člověk, který se sjednotí s Kristem, vstupuje do Boží věčnosti.
Ztrácí svůj starý začátek i svůj lidský konec.
Stává se tím, čím byl zamýšlen od počátku: obrazem Boha, pečetí Boží lásky, nesoucí v sobě jeho nesmrtelné Bytí.
Kristus to slíbil: „Já jsem v Otci, a vy ve mně, a já ve vás.“
Ne symbolicky. Opravdově.
A kdo se Ho dotkne celou svou bytostí, přestává být sám sebou – a stává se věčným v Bohu.
