Když Jidáš hodil stříbrné mince do chrámu a utíkal do tmy, nebyl to jen útěk fyzický. Bylo to prchání před sebou samým, před realitou, která se náhle zhroutila jako dům z písku. V tu chvíli už byl na cestě, z níž se nevrátil. Nebylo kam jít.
Všechno se v něm muselo tříštit. Celá léta, kdy chodil po cestách s Ježíšem, naslouchal jeho slovům, viděl zázraky – nyní to všechno stálo proti němu jako tichý obžalobce. Co jsem to udělal? Co jsem to způsobil? Nebyla to obyčejná vina, jakou člověk zažívá, když udělá chybu. Byla to vina, která ho odřízla od samotného základu jeho bytí.
V temnotě výčitek
Psychologie mluví o posttraumatické výčitce svědomí, která člověka ničí zevnitř. Když někdo spáchá neospravedlnitelný čin – vraždu, zradu, selhání, které nemá nápravu – mozek a duše hledají únik. Někdy ho nacházejí v ospravedlňování, jindy v otupělosti. Ale někdy se vina vrývá do vědomí jako žhavé železo a člověk není schopen unést sám sebe.
To se zřejmě stalo i Jidášovi. Nehledal vinu v druhých, jako to dělal Petr, když zapřel Ježíše a později plakal. Neobrátil se k Bohu, aby ho zachránil. Zůstal sám se sebou – a to bylo to nejhorší. Ježíš byl pryč. Už nebyl nikdo, kdo by mu mohl odpustit.
Co se v něm muselo dít? Psychologové hovoří o roztržení identity, kdy člověk přestává vnímat sám sebe jako někoho, kdo má hodnotu. Pád do propasti viny je jiný než lítost. Lítost touží po smíření, i když ho možná nemůže najít. Zoufalství říká: „Neexistuje cesta zpět.“
Co kdyby Jidáš počkal?
Kdyby Jidáš počkal ještě tři dny, možná by všechno bylo jinak. Možná by i on, stejně jako Petr, padl k Ježíšovým nohám a slyšel by: „Pokoj tobě.“ Ale temnota v jeho duši byla příliš silná. Nebyl schopen unést, co viděl. Nečekal na Vzkříšení.
To je tragédie mnoha lidí. Nečekají. Spáchají hřích, upadnou do viny, přijdou výčitky – ale místo aby s nimi šli k Bohu, rozhodnou se soudit sami sebe. To je moment, kdy se člověk vzdaluje nejen od Boha, ale i od života. Přijde jim, že už nepatří mezi živé, a tak hledají konečné řešení. Ale to nikdy není řešením.
Bůh nechce smrt hříšníka, ale jeho obrácení (Ez 18,23). Kristus neřekl Jidášovi: „Už tě nemiluji.“ Řekl: „Příteli, proč jsi přišel?“ (Mt 26,50). I v hodině zrady ho nazýval přítelem. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby Jidáš padl před Boha a prosil o odpuštění. Možná by i on byl svědkem Letnic. Možná by byl jiným Pavlem.
Ježíšova lítost nad Jidášem
Když Ježíš pronesl ono „Běda tomu člověku, který mě zradí. Bylo by lépe, kdyby se nenarodil“, nebylo to slovo hněvu. Bylo to slovo bolesti. Slovo hlubokého soucitu nad tím, co Jidáš sám sobě přivodí. Nebylo to Boží zatracení, bylo to varování.
To je poselství pro nás. Kolik lidí dnes padá do Jidášovy temnoty? Kolik lidí věří, že jejich vina je příliš velká, že není cesta zpět? Že není možné být znovu přijat Bohem? Kolik lidí spáchalo něco, co si neodpustí, a raději se zničí?
Ale to není Boží plán. Bůh je Bohem vzkříšení. A Ježíš říká: „Příteli, proč jsi přišel?“ Neříká to jen Jidášovi. Říká to každému z nás. Když padneme, když se zraníme, když se vzdálíme – Bůh nás nezatracuje. Volá nás zpět.
Závěrečné zamyšlení: Světlo, které Jidáš neviděl
Jidášův příběh je tragédií proto, že nevěřil v odpuštění. Nebyl to jen hřích, který ho přivedl ke konci – byla to ztráta naděje, že by ho mohl někdo zachránit.
To je lekce pro nás všechny.
Nikdy není pozdě. Nikdy není hřích tak velký, aby ho Kristus nemohl odpustit.
Nikdy není vina tak hluboká, aby ji Jeho krev nemohla smýt.
Nikdy nejsme tak daleko, abychom se nemohli vrátit.
Jidáš se nevrátil. Ale my můžeme. Bůh vždy čeká. Ne v hněvu, ale v lásce.
Tam, kde my vidíme beznaděj, On vidí vzkříšení. Tam, kde my říkáme „není cesty zpět“, On říká „Já jsem cesta.“
A možná… možná i nad Jidášem se Kristus nakonec slitoval. Nevidíme do tajemství Božího milosrdenství. Možná, že ten, kdo zemřel ve svém zoufalství, přeci jen v posledním okamžiku zaslechl hlas, který mu říkal: „Ještě není pozdě.“
Možná, že až jednoho dne vstoupíme do plnosti Boží slávy, najdeme tam i Jidáše – toho, kterého všichni odepsali, ale který možná i ve smrti našel Kristovo milosrdenství. Protože Ježíš, i když to věděl, ho nazval přítelem – a On své přátele nikdy neopouští.
