„Nikdy jsem neviděla světlo. Ani ve snech. Ale tam… tam jsem viděla všechno. Věděla jsem, že to světlo je živé, a že já jsem v něm doma.“
– Vicki, slepá od narození
Kdo hledá světlo, často musí projít temnotou. A přesto někdy právě ti, kdo žili celý život v temnotě, jsou prvními, kteří spatří neviditelné světlo. Tak tomu bylo u lidí, kteří nikdy nespatřili jediný paprsek – protože se narodili slepí – a přesto během klinické smrti „viděli“. A to jasněji než ti, kdo celý život spoléhali na svůj zrak.
Nejde o metaforu. Nejde o sen. Jde o svědectví, která byla pečlivě zaznamenána, ověřena a přesto zůstávají nevysvětlitelná.
Tajemství vidění beze smyslů
Americký psycholog Kenneth Ring zkoumal spolu se Sharon Cooperovou více než tři desítky zrakově postižených lidí. Někteří z nich byli slepí od narození. A přesto popsali, že během klinické smrti nebo mimotělní zkušenosti „viděli“ své tělo, lékaře, přístroje i prostor kolem sebe.
Jak je to možné? Mozek byl bez funkce. Smysly vypnuté. Vědomí přesto vnímalo – a dokonce jasněji, než kdy jindy.
Není to sen. Je to zkušenost, která mění život. Jako by člověk v okamžiku smrti překročil práh a náhle si uvědomil, že byl celý život zavřený v místnosti, a až nyní vyšel ven. A hle – svět je plný světla.
Vicki: Slepá dívka, která „viděla“
Vicki Noratuk byla slepá od narození. Neviděla nikdy barvy, světlo, tvar. Ale když ležela v nemocnici s těžkým poraněním, její srdce se na chvíli zastavilo. Během tohoto okamžiku klinické smrti opustila své tělo a vznášela se nad lůžkem. Viděla své tělo. Viděla doktory. Poznala svůj snubní prsten. Viděla barvy.
Po návratu nedokázala vysvětlit, jak to bylo možné. Jen věděla, že „tam“ bylo všechno zřejmé. Že to světlo nebylo jen světlem – bylo vědomím, láskou, bytostí.
Vidění duší
Když slepí lidé popisují „vidění“ během zážitků blízké smrti, nejde o vjemy očima. Jde o vnímání celou bytostí. Vědomí vidí, nikoli oči. A to je klíč.
Podle mystiků všech tradic – od svatého Jana od Kříže až po chasidské rabíny – lidská duše má vlastní smysly. Vidí „světlo, které neosvětluje předměty, ale odhaluje podstatu“. Takové světlo nemůže být zachyceno sítnicí, ale duchem. Právě v okamžiku, kdy tělo umlká a mozek přestává fungovat, vystupuje duše a otevírá se jinému druhu poznání.
Světlo, které nelze spatřit – jen v něm spočinout
Tito slepí „vidoucí“ lidé často říkají, že se nechtěli vrátit. Že byli ve světle, které je objalo. Někteří ho nazvali Bohem, jiní Láskou. Ale nikdo z nich nezapochyboval o tom, že to světlo je vědomé. A že i oni byli tím světlem poznáni.
Možná je smyslem života dozrát do schopnosti tohoto vidění. Možná se celý život učíme rozpoznávat, co je pravé – a v okamžiku smrti se konečně odhodíme smysly, domněnky i tělo, a poznáme „jako jsme byli poznáni“.
Když slepí vedou cestu
Je zvláštní, že právě slepí – ti, kdo celý život kráčeli temnotou – mohou být prvními, kdo zahlédnou světlo duše. Jejich zkušenosti nás učí pokoře. Ukazují, že vědomí není věcí mozku. Že v srdci člověka je oko, které nelze zavřít – jen otevřít vírou, láskou a smrtí.
A tak se možná naplňuje starodávná věta proroka Izajáše:
„Ti, kdo chodili v temnotách, spatřili veliké světlo.“
(Iz 9,1)
K zamyšlení:
- Co by se stalo, kdybychom i my začali hledat tímto vnitřním zrakem?
- Je možné, že pravé poznání přichází teprve, když umlkne tělo?
- A není právě smrt zrozením jiného způsobu vidění?
