Lazar – milovaný, i když nic nevykonal

„Pane, hle, ten, kterého miluješ, je nemocný.“
(ἴδε ὃν φιλεῖς ἀσθενεῖ – Jan 11,3)

Sestry Marta a Marie neposílají Ježíši žádný naléhavý rozkaz, žádný detailní popis. Posílají jen větu, která má moc pohnout Bohem: „Ten, kterého miluješ, je nemocný.“ A právě toto slovo – filéis – označuje přátelskou, lidskou, něžnou lásku. Ne lásku za zásluhy. Ne lásku, která vznikla skrze činy. Ale lásku, která prostě je.

Lazar nikdy nekázal. Nenapsal žádné evangelium. Nezůstal s Ježíšem pod křížem. Nemáme po něm žádný dopis, žádné podobenství. A přesto je o něm v Janově evangeliu výslovně řečeno, že ho Ježíš miloval. A to stačí, aby Ježíš vyrazil na cestu. Láska k Lazarovi je hybnou silou zázraku vzkříšení.

Ve stejném evangeliu Ježíš říká:
„Jedni zasévají, druzí sklízí, a jiní se radují.“ (srov. Jan 4,36–38)
To není jen obraz pro misionářskou práci – je to hluboké tajemství Božího jednání. Někteří zasévají slovo, jiní sklízí ovoce, ale existují i ti, kteří nedělají nic – a přesto jsou středem Božího zájmu.
Lazar ani nesel, ani nesklízel. A přece byl milován.

Zde se lámou kategorie zásluh a náboženských výkonů. Jsou lidé, kteří dřou, pachtí se ve službě, pokorně si říkají „neužiteční služebníci“ – a jejich práce připravuje místo pro ty, kteří jsou milováni z pouhé milosti.
Tato láska není ἀγάπη – božská, všezahrnující – ale φιλία – přátelská, osobní, důvěrná.
Lazar byl milován jako přítel.
A přesto tato láska měla sílu vzít smrt vážně – a přemoci ji.

Lazar je tedy obrazem těch, kteří nežijí pro výkon, ale pro vztah.
Je obrazem těch, kdo jsou milováni v tichu, v nemoci, v nečinnosti.
Těch, jejichž život nedává smysl světu – ale dává smysl Ježíši.
A to je nakonec víc, než jakákoli úspěšná služba.