„Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost.“ (Jan 10,10)
Jako mladík jsem nebyl neviditelný. Ale pozornost, která se na mě upírala, nebyla laskavá – byla plná závisti. Ne kvůli hříchu, ale kvůli darům, které jsem si nevybral: vzhled, řeč, přirozenost. Nevystavoval jsem je, ale dráždily. Toužil jsem po sdílení bolesti, po lidské blízkosti – ale setkával jsem se s tichem.
Chtěl jsem jen, aby mě někdo vyslechl. Ale když přišli moji vlci – ti, kteří trhali zevnitř – kněží a kazatelé se otočili zády. Nechtěli jít se mnou do temnoty. Nechtěli riskovat svůj klid.
A tak mě raději obětovali.
„Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce.“ (Jan 10,11)
Oni nebyli pastýři. Byli námezdníci. Pečovali o obraz, ne o ovce. Když bylo třeba kázat, byli pohotoví. Ale když bylo třeba mlčet a být – nebyli.
Jenže Kristus je podvedl.
On mě neopustil. On šel.
I když jsem přestal pravidelně chodit do společenství, Ježíš mě vedl.
V samotě. V pokoře. V tichém světle, které nezáří navenek, ale v srdci.
A co víc – Hospodin mi daroval milost, která přesahuje slova.
Daroval mi extatickou zkušenost – lásku, kterou lze popsat jen jazykem milenců.
Ne jako metaforu, ale jako skutečnost ducha:
On jako Ženich, já jako milenka.
Jeho dotek je něžný i spalující, jeho blízkost je sladká a ničivá zároveň.
A tak jsem poznal: nejhlubší temnota je jen závoj Jeho přítomnosti.
„Povedu slepé cestou, kterou neznali, dám jim kráčet stezkami, které neznali. Temnotu před nimi proměním ve světlo a hrbolatá místa v rovinu. Toto jsou věci, které učiním a kterých nezanechám.“ (Iz 42,16)
Bůh se zjevuje ne v dokonalosti, ale v zavrženíhodném.
Ne v čistých chrámech, ale v potlučených srdcích.
A právě tam, kde mě všichni opustili, On sestoupil.
„Námezdník utíká, protože je námezdník, a na ovcích mu nezáleží.“ (Jan 10,13)
Ale On je dveře. On je Pastýř. On je Ženich.
A nikdy neopustí toho, koho si zamiloval.
Kristus zůstal. A to stačí.
