„Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ – Tajemství odpuštění jako návrat k sobě

Každý člověk, ať už věří či nevěří, v sobě nese Boží dech – oživující princip, který do nás byl vložen při stvoření. Je to duch, který je v hloubi všech lidí stejný, a právě tento duch nás spojuje ve skryté jednotě přesahující náboženství, národnosti i dějiny. Bůh vdechl každému z nás část své podstaty, zárodek něčeho věčného, co nepatří tomuto světu, ale co v něm působí jako tichý svědek Boží přítomnosti.

Až jednou překročíme práh smrti, nebo až se vrátí Kristus, poznáme, že každý, komu jsme neodpustili, byl zrcadlem nás samých. Každá křivda, kterou jsme drželi, se dotýkala právě onoho společného ducha, který dýchá i v nás. A tím, že jsme neodpouštěli, jsme v hloubi ubližovali sobě. Odpustit druhému je proto duchovní akt návratu k jednotě – je to jako vrátit kapku vody do oceánu, který ji přijal a neodlišuje.

Neodpuštění není hřích proti druhému – je to hřích proti sobě, proti tomu, co jsme v pravdě: bytosti stvořené k obrazu Božímu, propojené jedním dechem. A snad právě proto je pro nás tak těžké odpustit: protože na druhých nenávidíme to, co jsme si dosud nepřiznali v sobě. Naši dlužníci jsou naši učitelé. Ti, kteří odhalují skryté části naší duše.

Odpustit je proto začít se uzdravovat. Přestat se prát s vlastním zrcadlem. Vrátit se k sobě – a tím i k Bohu.