Když se řekne peklo, většině z nás se okamžitě vybaví rozeklané plameny, síra a řetězy, démoni s rohy a křiky zatracených. Je to odkaz dávných kazatelů, středověkých fresek a dantovských veršů, obraz krajiny kdesi mimo lidský svět. Jenže stejně staré jako tyto malované ohně je i tiché tušení, že nejrozžhavenější kotel se nachází mnohem blíž: ve vlastním hrudníku. Peklo totiž nemusí být místo, kam se odchází po smrti. Může to být stav, do něhož vstupujeme už zaživa – pokaždé, když dovolíme, aby nás pohltil hněv, závist nebo nenávist.
1. Mikrokosmos hněvu
Zkuste si vybavit poslední okamžik, kdy jste opravdu zuřili. Tvrdé napětí čelistí, srdce bušící v spáncích, žár stoupající do tváří, pot, který páchne jinak než po sportu. Tělo se rázem promění v pec. Sympatikus vyplaví adrenalin a kortizol, cévy se rozšiřují, krevní tlak letí vzhůru, amygdala přebírá velení nad mozkem. Všechna ta biochemie má jediný cíl – připravit organismus k útoku nebo útěku. Z vnějšku je to „pouhá“ zarudlá tvář a ztížený dech; uvnitř je však rozpálené ohniště, do nějž přikládáme další a další polena urážek.
Starověké ikony zobrazovaly hříšníky v plamenech ne proto, aby nás děsily metafyzikou, ale protože hněv opravdu pálí – jen není vidět, kde se plameny zakusují.
2. Oheň, který požírá svého strůjce
„Ten, kdo se zlobí, pije jed a čeká, že zemře jiný,“ praví buddhistické rčení. Podobnou myšlenku nacházíme u stoiků i křesťanských otců: nejdřív se spálí ten, kdo oheň zažehl. V okamžiku afektu to však nevnímáme; zlost nám šeptá, že musí ven, jinak pukneme. Ale ven většinou uniká jen část energie – zbytek se vrací zpět a žhne dál, zatímco viník se rozplyne v davu. Peklo hněvu je proto samožárné: nepotřebuje topit zvenčí, udržujeme ho myšlenkami typu „ještě mu ukážu“, „nikdy mu to nezapomenu“. Jsme jako kovář, který rozfukuje výheň a pak se diví, že mu žár rozpálil vlastní kovadlinu.
3. Setrvačnost za hrob
Představme si, že někdo odejde z tohoto světa v okamžiku zuřivosti. Tělesná chemie se sice vytratí, ale roztočená setrvačnost vášně nemá kde vybublat; chybí tělo, které by se zklidnilo, srdce, které by zpomalilo. Dante popisuje hříšníky v pátém kruhu, jak se věčně zmítají v bažině hněvu. Možná není nutné chápat to doslova – stačí si připustit, že jaký stav mysli si poneseme do posledního nádechu, takový tón může doznívat i dál, ať už tomu říkáme „duše“, „vědomí“ nebo prostě ozvěna sebe sama.
4. Prostor mezi jiskrou a požárem
„Mezi podnětem a reakcí je prostor,“ připomíná Viktor E. Frankl. V tomto prostoru leží svoboda člověka. Rozpoznat okamžik, kdy se napětí rodí – než se stane výbuchem – je možná nejdůležitější dovednost, jakou si můžeme osvojit. Pomáhá obyčejný dech: tři pomalé nádechy a výdechy s vědomím, že vzduch jde dovnitř chladný a ven ohřátý. Pomáhá humor – ten, kdo se dokáže zasmát vlastnímu vzteku, lije na plameny kýbl irónie. Pomáhá odstup: odejít z místnosti, projít se, nechat krev vychladnout. Každé vychladnutí je malou záchranou, malým exodem z pekla.
5. Od pekla k očistci
Není ostuda cítit hněv; je to přirozený signál, že bylo překročeno něco důležitého. Peklem se stává až tehdy, když mu dáme neomezenou vládu. Stejné žárné jádro lze proměnit v konstruktivní energii, obrátit ho k ochraně, spravedlnosti, odvaze. Trvá to však praxi – znovu a znovu se vracet k té minutové mezeře mezi jiskrou a požárem a volit jinak. V buddhistické tradici se mluví o očistci jako o procesním stavu – není to rozsudek, spíš dílna, kde se ohlazuje hrubost. Kdykoli se nám podaří zachytit vztek na začátku, děláme z pekla očistec.
6. Malá výzva na závěr
Peklo tedy nemusí být někde tam, ani někdy potom. Může začít v pondělí ráno na přecpané silnici, u stolu rodinné večeře, v tichu kanceláře, kde nás ignoruje kolega. Každá jiskra je varováním – plameny se mohou rozhořet, ale stejně tak mohou uhasnout. Záleží na tom, čím je krmíme. Krmíme-li je křivdami a odplatou, rozhoří se do tmy. Krmíme-li je vědomým dechem, humorem a soucitem, spálí jen to, co už dávno patřilo do popela.
Čím dnes nakrmíte oheň, který nosíte pod kůží?
