Žijeme v době, kdy vše začínáme sdílet, místo abychom vlastnili. Sdílíme bydlení, auta, kola, nástroje i zážitky. Zpočátku tento trend působí moderně, ekologicky, ekonomicky – jednoduše racionálně. Na první pohled je osvobozující. Proč se vázat k věcem? Proč utrácet za něco, co mohu mít jen dočasně, dle potřeby?
Ale něco se v tomto zdánlivě pozitivním trendu pomalu vytrácí. Ztrácíme totiž schopnost vtisknout do věcí a do prostředí kolem nás svou duši. Prostředí, ve kterém žijeme, přestává být zrcadlem naší osobnosti, vzpomínek, naší cesty životem. Věci se stávají sterilními, anonymními, bez historie a citového pouta. Byty, které nevlastníme, už nevyprávějí naše příběhy, jen nám slouží. Auta, která si pronajímáme, nejsou svědky našich cest, jen prostředky k přesunu z bodu A do bodu B.
A tím se pomalu, nenápadně, mění i náš vztah k samotnému životu. Začínáme žít život, který si pronajímáme. Život dočasný, bez hlubšího smyslu a odpovědnosti. Když se věci poškodí, vyměníme je. Když se vztahy naruší, opustíme je. Když životní situace začne být nepohodlná, hledáme rychlé řešení jinde.
V tomto světě bez duše se věci stávají pouhými produkty, určenými k dalšímu plodění produktů. A člověk se v tomto cyklu stává bezduchou loutkou, strojem na produkci a spotřebu. To je možná největší vítězství temných sil – odcizení člověka od jeho duše a podstaty.
Pravá hodnota života však spočívá právě v otisku duše, který dáváme věcem, vztahům a prostředí kolem nás. Bez tohoto otisku přicházíme o svou lidskost a smysl. Je tedy zásadní neztratit schopnost vnímat a tvořit prostředí s duší – jinak ztratíme to nejcennější, co máme: naši skutečnou lidskou podstatu.
