Paměť lidstva na ztracený ráj: Od vrcholu k pádu

V různých koutech světa, v různých časech, mezi národy, které se nikdy nesetkaly, se objevuje pozoruhodně jednotná vzpomínka. Všichni mluví o počátku – o době, kdy byl svět jiný. Čistší. Světlejší. Duchovní.

Řekové tuto dobu nazývali Zlatým věkem. Hésiodos ji popisuje jako čas, kdy lidé žili v míru, bez práce, bez smrti, v blízkosti bohů. Teprve později přišla doba stříbrná, bronzová a nakonec železná – současnost, ve které vládne násilí, lež a pýcha.

Hinduismus zná čtyři jugy: Satyajuga, Tretajuga, Dváparajuga a Kálijuga. Každá trvá tisíce let a každá je horší než předchozí. I zde se vypráví o dávném čase pravdy, kdy lidé znali dharmu a žili ve světle Brahmanu. Dnes jsme v temné fázi Kálijugy, kdy je vše naruby.

Staří Sumerové měli mýty o králích, kteří vládli „před potopou“, kdy bohové chodili mezi lidmi. V Egyptě existoval pojem „Zep Tepi“ – první čas, kdy božstva vládla zemi a lidé žili v řádu maat, rovnováze a pravdě.

A konečně Bible mluví o Ráji – zahradě Eden, kde člověk chodil s Bohem. Tam není popis vývoje od primitivního k vyššímu, ale sestup: od Boží přítomnosti k vyhnanství, od nesmrtelnosti ke smrti, od světla k temnotě.

Jak je možné, že všechny kultury nesou stejnou vzpomínku? Pokud lidstvo na různých kontinentech, izolovaně a bez kontaktu, sdílí mýtus o zlatém věku, nemůže jít jen o náhodu. Mýtus je často pamětí lidstva – zakódovanou vzpomínkou na to, co se skutečně stalo. Ne v čase fyzikálním, ale v čase duchovním.

To, co jsme ztratili, není jen místo. Je to stav. Jednota s Bohem, srdce nezatížené vinou, svět, kde nebyla smrt. A všechny dějiny – všechny „pokroky“ a „civilizace“ – nejsou cestou vzhůru, ale spirálou dolů. Od vrcholu k propasti. Od plnosti k prázdnotě.

Moderní myšlení vidí historii jako vývoj od nižšího k vyššímu: od jeskyní k městům, od pověr k vědě. Ale mýty všech národů svědčí opačně. Říkají: Byli jsme někde výš. Spadli jsme.

Tento duchovní pád se odráží i v Bibli ve snu o velké soše, který měl babylonský král Nabuchodonozor. Její části – zlato, stříbro, bronz, železo – symbolizují dějiny. Ale i zde nevede vývoj vzhůru, nýbrž dolů. A nakonec je socha rozdrcena kamenem – Kristem – a zcela zničena. Nastupuje něco zcela nového. Nepostupujeme k vrcholu – spíš čekáme na zásah shora.

A právě zde přichází naděje: to, co začalo ve světle, neskončí v temnotě. I když jsme padli, Bůh se rozhodl sestoupit. Kristus – Kámen z nebe – má zbořit všechny lidské konstrukce, aby mohl postavit nové království. Ne to, které člověk vybuduje zespodu, ale to, které Bůh přinese shůry.

Nedíváme se tedy do budoucnosti jako k vyvrcholení lidské slávy, ale jako k návratu Boží vlády.