Buď vůle tvá — Jednota, která přemáhá rozdělení

Když se v modlitbě obracím k Bohu slovy „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“, někdy mám pocit, že ta slova nevycházejí jen ze mě, ale že jimi mluví i Bůh ke mně. Jako by mi říkal: Tvoje vůle je má vůle. A má vůle je tvoje. V těchto chvílích mizí vzdálenost. Nejsem bytost oddělená, prosící na prahu nebes. Vím, že On je ve mně a já v Něm.

Nejhlouběji to zakouším v mystickém vytržení. Není to extáze těla, ale hluboké poznání duše, že jsem jeden s Bohem. Není možné rozeznat, kde končí moje touha a začíná Jeho vůle. Všechno se slévá do jediné, jasné, tiché Pravdy. V tomto stavu vím, že jsme nerozdělitelní. Že to, co nazývám „já“, je v Něm od věčnosti, a On ve mně tvoří a jedná.

Tato zkušenost má hluboký protiklad ve slovech démona, který odpovídá Ježíši: „Jmenuji se Legie, neboť je nás mnoho.“ Zlo nikdy není jednotné. Vždy mluví v množném čísle. Je roztroušené, rozštěpené, hlasité a zmatené — stejně jako člověk bez Boha. Rozdělený v sobě samém, zmítaný pochybnostmi, protichůdnými hlasy, touhami, které si odporují. Člověk bez Boha není jeden, ale mnoho.

Ale Kristus mluví jinak. Říká: „Vyjdi z něho.“ Mluví v jednotném čísle. Pro něj je člověk vždy jeden, celistvý, určený k jednotě. Nevidí ho jako trosku plnou hlasů, ale jako jednoho syna, kterého je třeba osvobodit.

A tak, když říkám „buď vůle tvá“, neprosím o vnější zásah. Prosím o návrat k jednotě. K tomu, abych nebyl rozdělený, ale znovu celý. A v hlubokém tichu duše slyším odpověď: Jsi celý. V mém Duchu. Ve mně. A Já v tobě.