Existuje starověký řecký mýtus, v němž básník Hésiodos popisuje čtyři věky lidstva: zlatý, stříbrný, bronzový a železný. Každý následující je temnější a těžší než ten předchozí. Co začíná blažeností a blízkostí k bohům, končí násilím, zradou a zoufalstvím. Je to obraz úpadku, nikoli vzestupu – příběh, který v sobě nese temné poznání: že lidské dějiny nejsou cestou k lepším zítřkům, ale bolestivým vzdalováním se od prvotní harmonie.
O několik staletí později vzniká v úplně jiném kulturním světě prorocká kniha Daniel. A přesto… i zde nacházíme podobný obraz. Babylonský král má sen o obrovské soše: hlava ze zlata, hruď ze stříbra, boky z bronzu, nohy ze železa a hlína smíšená se železem. Nakonec kámen, který nebyl vytesán lidskou rukou, sochu rozdrtí. Zůstane prach, a kámen se stane horou, jež zaplní celou zemi.
Tradičně se tento sen vykládá jako sled světových impérií, která se rodí a zanikají. Ale co když je možné číst tento sen jinak? Co když – podobně jako u Hésia – jde o duchovní obrazy věků, o etapy lidského ducha, o vývoj vědomí a jeho postupný úpadek?
Zlato může symbolizovat pradávný věk, kdy byl člověk blízko Bohu. Kdy ještě vnímal svět jako svatý, kdy život nebyl oddělen od duchovna. Stříbro – doba, kdy už se božské vzdaluje, ale stále je slyšet jeho ozvěna. Bronz – doba těla, válek, velkých civilizací. Železo – tvrdost, logika, chladná síla bez srdce. A hlína smíšená se železem – doba dnešní: směs síly a křehkosti, technické moci a duchovní prázdnoty.
To, co tyto dvě vize spojuje, je nevíra v to, že sami jako lidstvo dokážeme napravit svět. Oba obrazy – Hésiodův i Danielův – končí zlomením. Ne pokračováním. V Hésiodovi se zlatý věk nevrací. V Danielovi přichází kámen, který není lidský, ale Boží. Ten kámen rozdrtí všechny vrstvy lidské pýchy a postaví novou horu – království, které nepomine.
Možná je to výzva k pokoře. Možná je to tiché připomenutí, že nemůžeme zachránit svět vlastní silou. Ale možná je to i naděje – že přes všechen úpadek, ztrátu, rozpad a hliněné nohy naší doby je tu někdo, kdo na konci vstoupí a přetvoří prach na něco věčného.
Ne skrze nás – ale navzdory nám.
