Je to zvláštní obraz. Arcistratég nebeských zástupů, archanděl Michael, sestupuje z nebe a posazuje starého Abrahama, otce víry, na vůz cherubů. Spolu se šedesáti anděly ho nese výš a výš, nad celý obydlený svět. Abraham je v tu chvíli jako král, jako prorok i jako soudce. Bůh mu dává moc, jakou neměl nikdy dřív – Michael má na Boží příkaz vykonat vše, oč Abraham požádá. Všechno. Bez zdržení. Bez rozvahy. Abrahamova slova se stávají rozsudky. Jeho pohled je jako meč.
A tak Abraham hledí z výšky na zem. Vidí dobré i zlé. A když spatří hřích, neváhá – ani vteřinu. Vidí cizoložství – přikazuje oheň z nebe. Vidí zloděje – posílá na ně divoká zvířata. Vidí vrahy – nechává je pohltit zemí. Jeho spravedlnost je rychlá, tvrdá a zdrcující. Abraham je jako prorok Eliáš, jako Mojžíšův zákon – nezná slitování. A proč by měl? Vždyť Bůh sám mu dal moc soudit.
Ale právě tady, ve chvíli, kdy má Abraham největší sílu, zazní Boží hlas: „Zadrž!“
Zadrž! Ne proto, že by ti chyběla spravedlnost, Abrahame. Ale protože tvé srdce nezná soucit. Ty vidíš jen hřích – Já však vidím srdce. Ty žádáš trest – Já toužím po návratu. Ty hasíš oheň pekla – Já rozdmychávám plamen naděje. Já, Bůh, čekám na obrácení hříšníka.
To je jeden z nejhlubších paradoxů víry: že člověk, byť spravedlivý, je tvrdší než Bůh. Naše soudy bývají nelítostné. Naše oči rychle vyhledají chybu. Ale Bůh, který jediný má právo soudit, čeká. Dává čas. Dává prostor k proměně. Neboť jeho spravedlnost je prodchnutá milosrdenstvím.
A jestli musel Bůh zadržet Abrahama, svého přítele, toho, který věřil i proti naději – co teprve nás? My, kteří jsme často netrpěliví, hněviví, moralističtí? My, kteří soudíme bez znalosti celku?
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ říká náš Pán Ježíš. Nesuďte, protože každý soud bez lásky je zavržením. Mlčte, modlete se a prosťte. Buďte nástroji milosrdenství, ne kameny odsouzení.
Možná právě tím, že mlčíme, když jsme v pokušení vynést rozsudek, se nejvíce podobáme Bohu. Bohu, který zadržuje i spravedlivého, aby mohl spasit hříšníka.
