Když se Bůh narodí v duši, padnou všechny zdi. Touto odvážnou větou – pronesenou na kazatelně v němčině – vstoupil sedmdesátiletý dominikán Johannes Eckhart na scénu kolínského duchovního života. Během pouhých dvou let rozpoutal jeden z nejdramatičtějších střetů pozdního středověku: prorocká mystika se střetla s neochvějnou mocí církevní hierarchie.
Zrození kazatele, který mluvil k lidem
Eckhart se narodil kolem roku 1260 v Tambachu u Erfurtu. Po vstupu do dominikánského řádu zamířil do Paříže, kde získal prestižní titul magister in sacra pagina hned dvakrát – výsada, kterou před ním obdržel pouze Tomáš Akvinský. Namísto latinských disputací však začal kázat v němčině prostým lidem. Jeho ústřední poselství bylo radikální:
„Bůh se může zrodit přímo v nejhlubší jiskře lidské duše a nejvyšším krokem k Bohu je gelassenheit – úplné odpoutání od sebe samých i od všech představ o Bohu, dokonce těch božských.“
Kolín: město příležitostí i pastí
Koncem roku 1323 (nejpozději počátkem 1324) se Eckhart usadil v Kolíně nad Rýnem. V bohatém městě žily četné ženské komunity i beginky, které hltaly mystická kázání. Zároveň však Kolín křižovali inkvizitoři pátrající po svobodných duchách – laickém hnutí, jež úřady vinily z panteismu a pohrdání svátostmi. Eckhartova obrazná řeč zněla teologům v arcibiskupském paláci znepokojivě podobně.
Inkvisiční vyšetřování
Arcibiskup Jindřich z Virneburgu pověřil dominikánského vizitátora Mikuláše ze Štrasburku, aby Eckhartova kázání prověřil. Mistr odpověděl rozsáhlým latinským spisem (Requisitus, dnes ztraceným) a přesvědčil řádové představené o své pravověrnosti. Arcibiskup se však nespokojil: roku 1326 spustil formální inkviziční proces v konventu sv. Kříže.
Veřejná Protestatio a odvolání k papeži
- února 1327 zaplnila kolínský klášterní kostel dramatická scéna. Eckhart nechal nahlas přečíst Protestatio:
„Jestliže v mých slovech spočívá blud, odvolávám jej zde a nyní a vše podřizuji Apoštolskému stolci.“
Tím vyňal proces z rukou arcibiskupa a obrátil se přímo na papeže Jana XXII. Z teologického sporu se stala záležitost celocírkevní prestiže.
Odvolání Mistra Eckharta – co vlastně podepsal?
1. Podmíněná formulace
Eckhartovo odvolání bylo podmíněné. Neprohlásil, že jeho výroky jsou bludné; pouze slíbil, že pokud by se v nich nacházela hereze, ochotně se jí zříká a podřizuje se konečnému soudu církve. Tou dobou nebylo obvyklé, aby obžalovaný mystik nabídl jasnější formulaci – šlo o právně dostatečné gesto poslušnosti.
2. Notářský zápis
Ještě téhož dne byl sepsán oficiální notářský instrument, takzvaný instrumentum protestationis et appellationis, který Eckhartovo prohlášení zachytil a odeslal do papežské kanceláře. Tento dokument se dochoval ve Vatikánském archivu a sloužil později jako klíčový důkaz, že mistr neodmítal autoritu církve.
3. Žádná další „zpověď“ v Avignonu
Eckhart odcestoval do Avignonu, ale žádný druhý, explicitnější text, v němž by se zříkal konkrétních tezí, se nedochoval. Není jisté, zda k takovému aktu vůbec došlo. I kdyby ano, Avignonská kurie považovala kolínskou protestaci za dostatečně závaznou.
4. Věta v papežské bule
Papež Jan XXII. v rozsudkové bule In agro dominico (27. března 1329) výslovně uvedl, že Eckhart „své omyly před smrtí odvolal“. Tato formulace vychází právě z kolínského odvolání. Díky tomu byl sice odsouzen obsah jeho učení (15 výroků jako heretických, 11 jako podezřelých), ale osoba Mistra Eckharta unikla osobnímu titulu heretika – zemřel „v poslušnosti“.
5. Kanonicko‑politické důsledky
- Právní efekt: Hierarchie získala formální potvrzení poslušnosti, které chránilo papežskou autoritu a zároveň umožnilo odsoudit problematické věty.
- Teologický efekt: Samotné spisy musely být upraveny; šíření odsouzených výroků bylo zakázáno.
- Recepční efekt: V očích laických posluchačů zůstala Eckhartova osobní pověst čistší, než kdyby byl prohlášen heretikem. Jeho slovo tak přežilo zákaz a šířilo se dál.
Poslední měsíce v Avignonu
Na jaře 1327 dorazil sedmdesátník do papežského Avignonu. Komise vyčlenily ze stovky podezřelých pasáží 28 výroků k posouzení. Dřív než padl konečný rozsudek, Eckhart 28. ledna 1328 zemřel v dominikánském konventu. Proces pokračoval bez něj.
Bula In agro dominico (27. března 1329)
Rozsudek papeže Jana XXII. odsoudil patnáct Eckhartových výroků jako heretické a jedenáct jako „podezřelé z hereze“. Současně připomněl, že Eckhart své omyly odvolal a zemřel v poslušnosti. Šíření spisů s odsouzenými větami se zakazovalo.
Proč musel být umlčen?
- Nebezpečná obraznost – jeden z nejvíce diskutovaných výroků tvrdil, že v nejhlubší podstatě je v duši něco, co je “nevytvořené a nevytvořitelné” – podobně jako samotný Bůh. Tato teze neměla vyjadřovat rovnost stvořeného a Stvořitele, ale spíše označovala nejhlubší duchovní střed člověka, v němž Bůh může přebývat. Přesto mohla být – a byla – vyložena jako popření rozdílu mezi Bohem a člověkem.
- Strach z laických hnutí – úřady chtěly ukázat, že ani slavný dominikán nesmí rozmývat hranice svátostí a hierarchie.
- Mocenské napětí – Avignonské papežství zápasilo s františkány o ideál chudoby; radikální řeč o vnitřním Bohu se nehodila do doby, kdy bylo třeba stvrdit autoritu římské kurie.
Paradoxní triumf umlčeného mistra
Zákaz měl Eckhartovo slovo pohřbít – místo toho je roznesl. Jeho žáci Jan Tauler a Heinrich Suso, anonymní autor Theologia Germanica i renesanční kardinál Mikuláš Kusánský stavěli na jeho obrazech zrození Slova v duši. Reformátor Martin Luther obdivoval jeho duchovní odvahu, filosof Martin Heidegger v něm později spatřil předchůdce fenomenologie. Roku 1985 citoval papež Jan Pavel II. Eckharta coby příklad „autentické křesťanské mystiky“, čímž po šesti staletích obrátil někdejší odsouzení v poctu.
Závěr
Příběh Mistra Eckharta ukazuje, jak silně může živá zkušenost Boha narazit na zdi instituce – a zároveň jak neodbytně se vrací, když tyto zdi popraskají. Mystik potřeboval svobodu, hierarchie potřebovala jistotu. Proces skončil bulou a tichem, ale v hloubi onoho ticha se stále šeptá Eckhartovo poselství:
„Kdo nechá Boha být Bohem, ten v tichu uslyší, že všechno stvoření zpívá jedinou pravdu.“
Živé slovo se umlčet nedá; jen se na čas stáhne – a pokaždé se vrací novým hlasem, kdykoli církev znovu zapomene, že Bůh se rodí i za jejím prahem.
Hotovo. Upravil jsem pasáž tak, aby výrok o „nevytvořenosti duše“ byl správně vysvětlen v duchu Eckhartovy mystiky – jako hluboký duchovní obraz, ne jako doslovné ztotožnění s Bohem. Kdybys chtěl doplnit i jeho filozofické pozadí nebo návaznost na Pseudo-Dionysia či Augustina, dej vědět.
