Šechina – přebývající Boží přítomnost – je v kabalistické tradici chápána jako osobní, soucitná a věrná tvář Boha, která neopouští svůj lid ani v nejtěžších chvílích. Nevládne shůry, ale sestupuje dolů – sdílí vyhnanství, bolest i mlčení. Talmud praví: „Kamkoli byli Izraelité vyhnáni, Šechina šla s nimi. Byli vyhnáni do Egypta – Šechina šla s nimi, jak je psáno: ,Což jsem se zjevoval domu tvého otce, když byli v Egyptě?ʻ (1Sam 2:27). Byli vyhnáni do Babylónu – Šechina šla s nimi…“ (Megila 29a). Boží přítomnost se tedy stává poutníkem. Nesídlí v chrámu ani výšinách, ale v prachu cizích zemí, v tichu ztráty, v blízkosti těch, kdo pláčou.
Z kabalistického hlediska je exil nejen trestem, ale součástí Božího plánu. Vykoupení není návratem lidí k Bohu, ale – jak učí rabínská tradice – návratem Boha s nimi. Deuteronomium 30:3 říká:
„Hospodin, tvůj Bůh, změní tvůj úděl…“
a pokračuje:
„…znovu tě shromáždí ze všech národů.“
Hebrejské sloveso ve-šav (וְשָׁב), které obvykle překládáme jako „přivede zpět“, však může znamenat i „on sám se navrátí“. Tento výklad potvrzuje Raši, když píše:
„Nebude jen řečeno, že přivede zajaté, ale že se vrátí s nimi.“
Podle kabalistů je to hluboké sdělení: Bůh se sám vypravuje do exilu a konečná spása přichází až tehdy, když se spolu s lidem navrací i Šechina.
Tato Boží přítomnost je v kabale zobrazována jako ženský, trpící aspekt Božství – Nevěsta, Matka, sefira Malkut. V proroku Jeremiášovi pláče Ráchel nad dětmi, které „nejsou“. Mystici v ní vidí právě Šechinu – vyhnanou, ale věrnou. V exilu však není pasivní. Její přítomnost v temnotě má hluboký smysl: sbírá jiskry. Podle lurijánské teosofie došlo při stvoření k rozbití nádob – a jiskry božského světla se rozptýlily do hmoty, do zlomených míst světa, do temnoty. Úkolem Šechiny je tyto jiskry vyhledat, očistit a pozdvihnout zpět k jednotě. Všechen exil, všechen stesk a bolest se tak proměňují v tikkun – nápravu.
Midraš říká, že když Izrael vyšel z Egypta, „vynesli odtud všechny poklady“ (Ex 12:36). Kabalisté k tomu dodávají: nejen zlato a stříbro, ale i duchovní jiskry. Chajim ben Atar píše:
„Účelem exilu je povýšit padlé jiskry svatosti.“
Izrael prochází říšemi, je utlačován, ale tím „vysává“ z národů poslední zbytky světla. A když je světlo vyzdviženo, zlo padá – stává se prázdnou slupkou. Egypt se tak stal místem první velké duchovní sklizně.
A právě zde vstupuje do příběhu Kristus. Ne jako někdo cizí, ale jako ten, v němž se tajemství Šechiny naplňuje. On není jen tím, kdo provází vyhnance – On je vtělenou Šechinou. Nese na sobě vyhnanství lidstva. Vstupuje do temnoty, kde se jiskry skrývají, a sbírá je. A co je klíčové: Kristus vstupuje i do toho, co kabalisté nazývají „lo“.
Hebrejské lo (לֹא) znamená „ne“, „není“ – a v mystickém smyslu označuje místo, kde Bůh zdánlivě není. Prázdnotu, zmatek, vzdálenost, hřích. Kristus však právě tam sestupuje. On není přítomen pouze v posvátném, ale i v temném. A právě v „lo“ – v duchovní nicotě – hledá a osvobozuje jiskry. Co bylo ztracené, zvedá. Co bylo pohlceno tmou, znovu rozžíná.
Zákaz „vracet se do Egypta“ (Dt 17:16) kabala vykládá právě tím, že všechny jiskry z Egypta už byly při prvním exodu vyzdviženy. Kristus do Egypta nevstupuje, aby něco začal – ale aby uzavřel kruh. V Jeho přítomnosti se i místo otroctví proměňuje v prostor posvěcení. Proto kabala říká, že „v temnotě Egypta se zrodilo největší světlo“ – Sinaj. A křesťanská víra praví: to světlo se stalo tělem.
A tak v Kristu vrcholí mystérium: On je tím, kdo sbírá jiskry z temnoty. Nejen jako symbol, ale jako skutečnost. V každé bolesti, v každém pádu, v každé temnotě našeho nitra Kristus hledá jiskru, která patří světlu. Nese v sobě naši ztracenost, ne proto, aby ji odsoudil, ale aby ji proměnil. Jeho kříž je místem, kde je temnota přijata a přetvořena. Místem, kde rozbitá nádoba opět nese světlo.
A to je i naše útěcha: že žádné místo v nás není natolik temné, aby v něm nemohla zazářit Jeho milost. Kristus sestupuje právě tam, kde bychom světlo nehledali. A když se ho tam nebojíme vpustit, on nachází, co bychom považovali za ztracené. V tom je tajemství Šechiny, které se v Kristu naplnilo. A v tom je i tajemství naší vlastní proměny.
