Co když by se Bůh stal člověkem i tehdy, kdyby Adam nikdy nepadl? Co když Vtělení nebylo odpovědí na hřích, ale spíše vrcholem stvoření? Sv. Maximus Vyznavač to vyjádřil s hloubkou, která přesahuje běžné myšlení: Kristus nebyl plánem B, ale věčným plánem A.
Je to jako kdyby Bůh stvořil celý vesmír jen proto, aby mohl vejít do svého díla. Ne proto, že by to potřeboval, ale protože láska nemůže jinak – láska touží být blízko, láska se chce sdílet. A tak se Bůh rozhodl být nejen Tvůrcem, ale i Bratrem, neviditelným Původcem i viditelným Účastníkem.
Kristus není jen lékař zraněného lidství, ale ženich stvoření, který měl od počátku vejít do světa, aby jej přivedl k svatební hostině. Nečekal, až lidé padnou. Věděl, že svět potřebuje víc než zákon – potřebuje objetí, které nese celé stvoření.
Maximus říká, že v Kristu jsou sjednoceny všechny protiklady: nebe i země, duch i tělo, věčnost i čas, nesmrtelnost i smrtelnost. Ne aby je zahladil, ale aby je smířil ve své osobě. Skrze něj se různost stvoření nemá ztratit, ale nalézt harmonii.
V tomto světle není Vtělení jen příběhem Betléma a Kalvárie. Je to skrytý dech vesmíru, přítomný od počátku. Když Bůh řekl: „Budiž světlo,“ už tehdy to bylo Slovo, které jednou řekne: „Já jsem světlo světa.“
Proto máme v Kristu nejen Spasitele, ale vzorek a cíl lidského bytí. V něm vidíme, čím se máme stát: ne bohy podstatou, ale účastníky Boží slávy. „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem,“ říká Maximus – a v této větě se chvěje celý smysl stvoření.
Představ si: i kdyby žádný hřích nebyl, i kdyby lidstvo nikdy nezbloudilo – Kristus by stejně přišel. Ne jako soudce, ale jako milenec. Ne aby trestal, ale aby nás uvedl do plnosti. Ne ze soucitu, ale z radosti. Protože to je Bůh: ten, který si přeje být s námi.
A tak se láska stala tělem. A zůstává. Navždy.
