Hluboké zamyšlení nad tajemstvím Boží milosti v rozdílných tradicích
V temných letech totality se na obou stranách zdí kostelů skládaly podobné příběhy. Adventisté sedmého dne, věrní sobotnímu odpočinku, i křesťané, kteří slavili vzkříšení v neděli, stáli v jedné frontě na výslech, v jedné cele se modlili za vyšetřovatele a v jednom chladném tichu věznic zažehovali plamen chvály. Každý pil z jiného kalicha tradice, přesto se v jejich žilách rozlévala stejná krev milosti. Dvě řeky proudící opačným směrem, a přece napájené stejným pramenem, jakým je Kristus.
Jak je možné, že Duch Svatý vane nad rozdílnými dny a formami? Odpověď nacházíme v Písmu i v dějinách. Apoštol Pavel psal římským křesťanům, kteří se přeli, který den je „svatější“: „Jeden pokládá den za významnější než jiný; druhý si váží všech dnů stejně. Každý ať je přesvědčen ve svém nitru.“ (Řím 14,5). Neapeloval na uniformitu, ale na upřímnost srdce. Rozhodující totiž není hodina tikající v kalendáři, nýbrž přítomnost Boha v čase, který Mu odevzdáme.
Když však z daru uděláme nárok, z požehnání meč a z tradice hradby, stává se z pramene louže. „Běda nám, říkáme-li: Já jsem pravda, ty jsi lež!“ V té chvíli se od pramene odpojujeme – nikoli proto, že bychom změnili den, ale proto, že jsme změnili srdce. Hádáme-li se, která řeka je čistší, zatímco v každé z nich se odráží obloha, zapomínáme, že světlo nepřichází od vody, nýbrž shůry.
Staří otcové církve tomu rozuměli. Svatý Augustin pronesl slova, jež se stala mottem mnoha sjednocujících snah: „V podstatném jednota, v druhotném svoboda, ve všem láska.“
Podstatou je Kristus – vtělené Slovo, ukřižovaná a vzkříšená Láska. Druhotným je způsob, jak tuto lásku slavíme – zda praská varhanní píseň, nebo zní kytara; zda se lámání chleba odehrává v sobotu za svitu svic, či v neděli za zvuku zvonů. A láska? Bez ní se i ta nejčistší řeka změní v bahnitý příkop.
Podíváme-li se zpět na vyprávění adventistů i katolíků, pravoslavných i evangelíků, slyšíme společný refrén: „Panovník byl s námi uprostřed tábora.“ Pronásledovatelé nerozlišovali mezi sobotou a nedělí; věděli jen, že ti lidé nosí v očích jiný oheň než propaganda. A Bůh, který „nenadržuje osobám“, rozdmychával víru tam, kde na Něj spoléhali prostí lidé, ne dokonalé systémy.
To nás vede k pokornému závěru: pravda se neschovává v naší příslušnosti, ale v Božím srdci. Kdo se k Němu sklání, toho On pozvedá, ať stojí v sobotu či v neděli. Řeky se mohou rozdělit, pramen zůstává jediný. Ačkoliv se jejich koryta někde křižují a jinde vzdalují, vždy směřují k moři Boží slávy, kde se všechny proudy setkávají.
Proto si dejme pozor, abychom ze zázraku neudělali doktrínu pýchy. Neptejme se napřed „Který den?“, ale „Koho miluješ?“ Neboť láska k Bohu – a z ní vyvěrající láska k bližnímu – je klíčem, který otvírá nebe i v nejtemnější kobce.
Až budeš příště stát před křesťanem, jehož tradice je ti cizí, pohlédni mu do očí: neuvidíš tam sobotu ani neděli, ale stejnou žízeň po živé vodě. Přisedni k jeho prameni, napi se, a nech jej, aby se napil u tvého. Společně pak pochopíte, že pramen je větší než obě koryta dohromady.
—
Modlitba na závěr
Pane Ježíši Kriste,
ty jsi pramen vyvěrající do věčného života.
Nauč nás hledat Tebe, ne výsadu;
pokoř naše srdce, když stavíme hradby,
a daruj nám zrak, který rozpozná Tvé světlo
v očích toho druhého.
Ať naše rozdílné zpěvy splynou v jeden chvalozpěv
Tvé nekonečné lásky,
nyní i navěky. Amen.
