Mistr Eckart napsal: “Nuže, náš Pán praví:
„A každý, kdo se vzdá všeho pro jméno mé, stokrát více vezme a život věčný obdrží.“
Vzdáš-li se však toho kvůli stonásobku a věčnému životu, pak ses nevzdal čeho; arci, vzdáš-li se toho pro tisícinásobnou odměnu, pak ses nevzdal zžčebo.
Musíš se vzdát sám sebe, a sice nemít s ničím nic společného, pak ses správně vzdal všeho.
Jednou za mnou přišel jeden člověk — a není to zas tak dávno — a řekl, že se vzdal veškerého majetku proto, aby spasil svou duši. Tu jsem si pomyslel: „Běda, jak málo a jak nedůležitých věcí ses vzdal!“ Jaká to slepota a bláhovost, dokud se ohlížíš na to, čeho ses vzdal. Pokud ses ale vzdal sám sebe, pak ses skutečně něčeho vzdal.”
Člověk se může vzdát domu, polností, zlata, jména i budoucnosti. Může darovat celý svět a stále si ponechat to největší břímě: sám sebe.
Skutečné vzdání není skutkem ruky ani vůlí vypočítavého srdce, ale tichým zmizením vlastního „já“, které přestává něco chtít, něco očekávat, něco držet.
Jak snadno se vzdáváme věcí, které jsme stejně nikdy nevlastnili! Jak těžké je vzdát se sebe, kdo jsme si mysleli, že jsme.
Je snadné nabídnout Bohu svět — těžší je nabídnout Mu prázdné místo, kde jsme dřív byli my.
Teprve když už nechceme nic pro sebe, ani věčný život, ani nebe, ani slávu, teprve tehdy vstupujeme do pravdy.
Když se člověk vzdá všeho, a zároveň zapomene, že se něčeho vzdal, tehdy teprve vejde do života.
Ne proto, že by ztratil, ale proto, že sám už není překážkou.
Kdo se vzdá pro odměnu, ještě se neodstěhoval ze světa. Kdo se vzdá všeho proto, aby miloval Boha více než sebe, ten už neví o sobě — a je v Bohu nalezen.
