Člověk si myslí, že je božský. Tvoří si obrazy sám sebe, buduje impérium ega, fotí si tvář a vystavuje ji, jako by byl nový Mesiáš. Ale jeho sláva trvá stejně dlouho jako dech na zrcadle.
Když Bůh mlčí, člověk si myslí, že je sám. Když se Bůh stáhne, člověk se usadí na Jeho trůn. A pak se diví, že svět hoří.
Je to klam. Hlína si nemá myslet, že je stvořitelem. Červ si nemá myslet, že létá. A člověk nemá zapomínat, že byl stvořen – nikoli jako vládce, ale jako obraz. Obraz Boží, ne idol vlastní domýšlivosti.
Kristus přišel, aby ukázal, jak se žije – a jak se umírá. Bez krásy, bez slávy, bez uznání. Ukřižovaný, opuštěný, zabitý vlastními. A právě tam, ve špíně, bolesti a krvi, se ukázala pravda: život začíná tehdy, když umíráš sobě.
Nejsi středem světa. Jsi stínem Božího dechu. A jediná tvá šance je zemřít – dřív, než tě pohltí hlína. Zemřít své pýše, své pohodlné víře, svému narcismu, který by chtěl spasitele bez kříže a nebe bez pokání.
Buď zemřeš s Kristem – nebo tě sežerou červi. Víc možností není.
